A neuvěřitelné se stalo realitou, po letech jsem vyrazil na čundr! Ovšem jak to tak bývá, z mnoha slibů celé party jsme se na Hlavním nádraží v Praze sešli pouze dva. Fanda a já - shodou náhod je to na chlup stejné složení co poslední čundr o pár let dříve. Náš cíl: Ramzová - Jeseníky. Projít hřebeny po červené až do Rýmařova za tři dny. Snažil jsem se donutit Fandu aby, toho moc nebral, ale na 9 kg váhy mého batohu se rozhodně nedostal. Jak to však často bývá, i zde je to hlavně o hlavě a tak se stalo, že po prvním kopci jsem to byl nakonec já kdo navrhl, svézt se lanovkou. Na mou obranu je nutné říci, že kopec to byl tak hrozný, že ještě třetí den padaly vtipy o tom, že bychom bez lanovky stále ten kopec ještě šlapali.
Kousek od lanovky jsme se občerstvili na Šeráku a pokochali pohledy nejen do krajiny. Do mě spadla česněčka a do Fandy hermelín. Ochutnal jsem od něj kousek a za recenzi to ani nestojí. Průměrný kousek a málo. Alespoň holky tam byli moc hezké. Pokračovali jsme na vrchol Keprník, kde byl fantastický panoramatický výhled. Další cíl jsme si určili Vřesovou studánku a to už bylo náročnější šlapání. U studánky jsme doplnili vodu a kousek nad ní u Kamenného oka jsme rozbalili první tábor. Povečeřeli jsme Fandovu rajskou polévku (původně to byla omáčka, ale dali jsme nějak moc vody) a můj zeleninový salát z pytlíku a obojí nebylo vůbec špatné. Zhodnotili jsme západ slunce a porovnali čí mobil fotí lépe a s politováním musím říct, že Fandův mobil fotil západ slunce lépe než můj starší kompakt SONY CyberShot RX100. Odpadl s prvními hvězdami a příjemným pocitem pod hvězdami, které jsem už dlouho neviděl.
Druhý den jsme se vydali směrem na Červenohorské sedlo, kde jsme si v podstatě k snídani dali pivo a došli na civilizovaný záchod. Zde jsme se dopustili drobné navigační chybky, kdy jsme nechtěli šlapat do kopce po červené a zvolili drobnou zacházku v domnění, že sice půjdeme dál ale po rovině. Výsledkem byla cesta nejen delší ale ke konci i dosti kopcovitá. Mám pocit, že v té chvíli jsme zažívali oba krizi. Bolavé nohy, vedro a asfaltová cesta byla pro naše kolena a záda nepříjemná. Lesní pěšina do prudkého kopce se zdála nekonečna ale nakonec jsme přece jen došli k restouraci Švýcárna. Zde jsme doslova uhasili žízeň domácí limonádou a pivem. Bohužel jsem se zde uchýlil k druhé dnešní chybě a dal si plněné knedlíky se zelím. A protože nás čekal poslední výšlap dne na Praděd, přecpaný, začal jsem na tom být psychicky špatně. Tady mě Fanda podržel a na vrcholu jsme si dali pivo a kostky. Mám pocit, že kostky mi ted den šly nad míru výtečně.
Sestup jsme provedli zkušeně až na Ovčárnu, kde jsme si na povzbuzení dali panáka. Už se začalo stmívat a my jsme ještě úplně nevědeli, kde přespíme. Rozhodli jsme se pro přístřešek na naučné stezce Velká kotlina. Cesta byla ještě dost dlouhá ale nakonec se z toho vyklubalo luxusní spaní v přístřešku. Kde jsme byli dobře chránění i před nočním přeháňkou. Večer jsme ještě dojedli zbytky a přesně podle mého hesla jsme domů netáhli vůbec nic navíc.
Ráno jsme měli takové rozcourané. Já se šel důkladně omýt k blízkému potůčku, kde se dalo při troše snahy ošplouchnout celé smradlavé tělo. Sušili jsme celty a posnídali. Čekala nás červená hřebenovka a už na nás byla znát únava při stoupání na hřeben. Výhledy z hřebenu nám však nalili znovu krev do žil a cesta hezky plynula. U Jelení studánky jsme načepovali čerstvou vodu, krásně vychlazenou. Konstatovali jsme, že podle plánu bychom bývali přespali zde. Pokračovali jsme směrem na Alfrédku. Zde jsem si dal už chytře pouze ovocné knedlíky. Tady mě Fanda vytrhl z horské letargie a připomněl, že nám taky někdy jede autobus a vlak. A nastalo peklo. Spěšně jsme dojedli a nasadili pekelné tempo dolů do Rýmařova. Stále jsem za vysilujícího poloběhu počítali čas a povzbuzovali se. Měli jsme štěstí, po cestě jsme chytli autobus do Rýmařova a svezli své bolavé nohy dvě stanice. Z Rýmařova jsme autobusem dojeli do Oloumouce a vlakem hurá do Prahy. Doma jsme byli pozdě večer, vyčerpaní, možná lehce zasmušilí, že je konec ale hezké vzpomínky zůstanou.
